Spoluzakladatel Etherea upozorňuje, že ani po letech vývoje nejsou vyřešeny klíčové konstrukční problémy decentralizovaných stablecoinů. Závislost na dolaru, zranitelné orákly i napětí kolem stakingu podle něj představují dlouhodobá rizika.
Vitalik Buterin se znovu kriticky vyjádřil k tomu, jak jsou dnes navrhovány decentralizované stablecoiny. V příspěvku zveřejněném na síti X popsal několik základních problémů, které podle něj kryptoprůmysl dosud nedokázal uspokojivě vyřešit. Nešlo přitom o podporu konkrétního projektu, ale o obecnou analýzu slabých míst současných řešení.
Stablecoiny mají sloužit jako kryptoměny se stabilní hodnotou, nejčastěji navázanou na americký dolar. Zatímco centralizované stablecoiny jsou kryté rezervami drženými konkrétními firmami, jejich decentralizované protějšky se snaží stabilitu zajistit pomocí chytrých kontraktů, kolaterálu a tržních pobídek. Právě v těchto mechanismech ale Buterin vidí zásadní napětí.
První problém podle něj spočívá v samotném cenovém referenčním bodu. Většina decentralizovaných stablecoinů je stále pevně navázána na dolar. Buterin uznává, že to dává smysl z krátkodobého hlediska, zároveň ale upozorňuje, že systémy navržené jako dlouhodobě odolné by neměly být závislé na jedné národní měně. I relativně mírná inflace může v dlouhém horizontu snižovat užitečnost dolarového pegu. Jako alternativu zmiňuje širší cenové indexy nebo ukazatele kupní síly.
Druhou oblastí jsou orákly, tedy nástroje, které do blockchainů přinášejí informace z vnějšího světa, například ceny aktiv. Protože samotný blockchain k těmto datům přístup nemá, představují orákly citlivý bod celého systému. Pokud je možné je ovlivnit dostatečným kapitálem, stává se podle Buterina zranitelným celý protokol. V takovém případě se obrana nepřesouvá na technickou úroveň, ale na ekonomickou – útoky musí být jednoduše příliš drahé. To ale často znamená, že systém čerpá hodnotu od uživatelů prostřednictvím poplatků, inflace nebo koncentrace moci v rukou držitelů tokenů. Tento přístup Buterin dlouhodobě kritizuje jako „finančně orientovanou správu“, která postrádá přirozené obranné mechanismy.
Třetím tématem je staking a výnosy s ním spojené. Na Ethereu staking znamená uzamčení etheru za účelem zabezpečení sítě výměnou za odměnu. Pokud je ale stablecoin krytý stakovaným etherem, vzniká podle Buterina skrytý konflikt. Výnos ze stakingu totiž soutěží s výnosem, který by mohli mít samotní držitelé stablecoinu. Ti se tak fakticky smiřují s nižším zhodnocením, což Buterin označuje za neefektivní výsledek.
Na příkladu stakingu ukazuje i omezený prostor pro řešení. Teoreticky by bylo možné výrazně snížit stakingové výnosy, vytvořit nový typ stakingu s jiným rizikovým profilem, nebo část rizik přenést přímo na uživatele stablecoinů. Ani jednu z těchto možností ale nepředstavuje jako hotové řešení, spíše jako ilustraci složitých kompromisů.
Opakovaně se vrací také k riziku takzvaného slashing. Jde o sankce, které mohou postihnout validátory za chybné chování, ale i za delší výpadky nebo za to, že se ocitnou na „špatné straně“ širšího konfliktu v síti. Tyto postihy mohou snížit hodnotu stakovaného kolaterálu, což z něj podle Buterina činí problematický základ pro nástroje, které mají být stabilní.
Závěrem upozorňuje, že decentralizované stablecoiny se nemohou spoléhat na statické nastavení kolaterálu. V období prudkých propadů trhu musí být systémy schopny dynamicky upravovat své krytí, jinak hrozí ztráta stability a rozpad pegu. Právě v extrémních situacích se podle Buterina nejčastěji ukazuje, zda jsou tyto systémy skutečně odolné.