Umělá inteligence se rychle přesouvá z teorie do běžného ekonomického provozu. Podle šéfa OpenAI Sama Altmana může v blízké době zásadně změnit práci, vědu i bezpečnostní prostředí – včetně růstu kybernetických útoků.
Umělá inteligence podle Sama Altmana vstupuje do fáze, kdy začíná mít přímý dopad na každodenní fungování ekonomiky. V rozhovoru pro Axios uvedl, že současné systémy už dnes zvládají úkoly, které dříve vyžadovaly celé týmy programátorů nebo výzkumníků. Další generace modelů má tento trend ještě prohloubit.
Podle Altmana se tak otevírá možnost, že jednotlivci budou schopni vykonávat práci celých skupin. Zároveň by AI mohla urychlit vědecké objevy, například ve farmacii nebo materiálovém výzkumu.
Vedle potenciálních přínosů ale upozorňuje i na rostoucí rizika. Ta jsou patrná zejména v oblasti kyberbezpečnosti. Technologický ředitel společnosti Ledger Charles Guillemet upozorňuje, že nástroje založené na AI výrazně snižují náklady i potřebné znalosti k hledání zranitelností v softwaru. Úkoly, které dříve trvaly měsíce, je dnes možné zvládnout během sekund.
Dopady jsou viditelné i v číslech. Kryptoměnový sektor přišel loni při útocích o více než 1,4 miliardy dolarů. S rostoucím využíváním AI generovaného kódu může podle Guillemeta riziko dále růst, protože takový kód může ve velkém měřítku obsahovat nové chyby.
Řešení podle něj spočívá v kombinaci přísnějších technických opatření a změny přístupu. Patří sem například matematicky ověřovaný kód, hardwarová zařízení pro bezpečné uchování klíčů nebo obecně větší důraz na to, že žádný systém není bezchybný.
Altman zároveň upozorňuje na širší bezpečnostní dopady. AI by podle něj mohla v relativně krátkém horizontu umožnit nejen sofistikovanější kyberútoky, ale také snížit bariéry pro zneužití v oblasti biologického výzkumu. Riziko zneužití k vývoji nových patogenů už podle něj není čistě teoretické.
Jako reálný scénář zmínil i možnost „zásadního kybernetického útoku“, který by mohl přijít už letos. Odpovědí má být intenzivní spolupráce mezi státní správou, technologickými firmami a bezpečnostními organizacemi.
V tomto ohledu Altman zdůrazňuje nutnost koordinace a zároveň roli soukromého sektoru. Odmítá představu, že by vývoj pokročilé AI měl být plně znárodněn. Argumentuje tím, že Spojené státy potřebují uspět ve vývoji tzv. superinteligence dříve než jejich konkurenti a že čistě státní model by nebyl efektivní.
Tato debata má paralely i v Evropě. Česká republika i EU obecně se zaměřují spíše na regulaci a bezpečnostní rámce (například AI Act), zatímco americký přístup více kombinuje soukromý sektor s geopolitickým důrazem na technologické prvenství. Rozdíl je i v míře centralizace – EU se snaží o jednotná pravidla napříč státy, zatímco v USA probíhá debata více mezi federální vládou a firmami.
Altman zároveň připouští, že jeho pohled může být ovlivněn rolí OpenAI v celém odvětví. To zahrnuje i ekonomický zájem na tom, jak bude regulace a trh s AI vypadat.
Vedle bezpečnosti vidí rychlý vývoj i v infrastruktuře. Rostoucí výpočetní kapacita by podle něj mohla postupně snižovat cenu AI služeb. Základní „inteligence“ by se tak mohla stát běžnou utilitou, podobně jako elektřina.
To by se promítlo i do pracovního trhu. Už dnes podle Altmana pracují programátoři jinak než před rokem. Do budoucna očekává model, kdy bude mít každý uživatel k dispozici osobního asistenta běžícího v cloudu, přičemž cena se bude odvíjet od intenzity využívání.
Zároveň zdůrazňuje, že klíčovým faktorem zůstává důvěra. Vývoj AI podle něj musí stát na lidech a firmách, které jsou schopné garantovat odpovědný přístup k technologiím s tak širokým dopadem.